Láska nebo závislost?
05.02.2015 12:33
Když se člověk rozhodne pro lásku, pak to neznamená, že lásku dostává či dává. Láska je aspekt života, který jako takový musí být správně pochopen. Je to naše přirozenost, naše Podstata. Láskou nelze nazývat to, o co když přijdeme, ztrácíme sílu, schopnost života, trpíme nechutenstvím apod. Tyto příznaky znamenají spíše nemoc. Jsme tedy nemocní, když nemáme lásku? V jistém slova smyslu ano. Ale otázkou zůstává, jestli to, co jsme ztratili, co nemáme, byla skutečně láska.
Lidé chtějí ve svém životě lásku… většina ji hledá v někom nebo v něčem. Často si lidé pod pojmem láska představí něco silného. Proto mají také pocit, že čím silnější je láska, tím silnější emoce prožívání k tomu patří. A co když ta silná emoce nemusí být láska? Co když to, co od svého dětství identifikujeme jako lásku, není láska, ale závislost? Je to nesmysl?
Když jsme se narodili, narodili jsme se jako čisté bytosti, které v sobě neměly pochybnosti, zda-li jsme krásné, chytré, šikovné, zručné, hodné, milující, apod. nebo snad ano? Ukažte mi malé dítě, které tuto otázku řeší. Žádné. Proč to řešíme my? Protože nás to postupem času naučili naši rodiče, kamarádi, vychovatelé, přátelé, později partneři či spolupracovníci. Naučili nás, že to dokonalé dítě, kterým jsme byli, není dokonalé samo o sobě, ale jeho dokonalost- hodnotu mu musí někdo potvrdit.
A kdy mu to potvrdí? Všichni známe věty typu: „Když nesníš oběd, nepůjdeš si hrát. Když neuklidíš hračky, nebudeš se dívat na pohádku. Když budeš zlobit, nebudu tě mít rád/a. Atd., atd…“ Tam to všechno začalo. Ve svém dětství jsme slyšeli mnoho takových či podobných podmiňovacích vět. A tak se stalo, že jsme došli k přesvědčení, když něco uděláme pro druhé, pak za to něco dostaneme... pochvalu nebo trest, odmítnutí. Z bytostí plně vědomých sebe samých, jsme se postupně stali závislí na uznání druhých. Díky tomu, jsme došli k závěru, že naši cenu musí někdo potvrdit. A aby byla potvrzena, měli bychom splnit očekávání ostatních, protože pak nás pochválí a my se můžeme cítit hodnotní. Co jsme si ale neuvědomili, že stejně s tím jsme ztráceli i svou nezávislost, sebe samé… Proč? Protože jak silné jsme potřebovali potvrzení druhých, tak moc jsme museli odmítat své vlastní touhy, svá chtění.
V každé situaci máme možnost volby. Když plníme očekávání druhých, co musíme udělat? Potlačit své vlastní chtění, vnímání, musíme potlačit sebe samé. Místo sebe volíme druhé. Začneme ztrácet kontakt sami se sebou, stáváme se vůči sobě necitlivými, přestaneme naslouchat sobě a nasloucháme jim. Jak bychom se jinak mohli ostatním přizpůsobit? Aniž bychom si to uvědomili, postupně jsme se stali závislými na svém okolí- na svých rodičích, přátelích, později na partnerech, spolupracovnících či dětech. Dovolit si to co chceme, bývá pak velmi obtížné. Proč? Protože máme strach z odmítnutí, že nám ostatní nepotvrdí naši hodnotu a lásku, které jsme postupem času v sobě zadupali a nyní je potřebujeme od druhých.
Velmi dobře vím, jak je to těžké se pak vymanit z pout nesvobody, která jsme si tímto dobrovolně nasadili. Jaký pocit viny v nás je, když máme druhým říci NE. Ale pouze pokud se správně naučíme říkat NE, pak dokážeme v životě i správně používat ANO. Ono totiž NE říci ve správné chvíli je pro nás velmi důležité. Pokud stále říkáme ANO, pak zjistíme, že nám to v některých situacích bere energii, sílu a konečně i ten pocit svobody. Stáváme se loutkami druhých, protože oni dobře vědí, co na nás platí, abychom s nimi souhlasili či udělali, co po nás chtějí. Umíme-li ve správnou chvíli říci NE, pak sami sobě říkáme ANO.
Když se odpoutáme od potřeby být chváleni a přijímáni druhými a svou pozornost obrátíme zpět do sebe, začneme si uvědomovat Podstatu v sobě a postupně ji začneme přijímat a milovat. Přijmeme sebe samé takové, jací jsme a přestaneme být závislí. Otevřeme se svému Zdroji v nás a uvědomíme si, že nepotřebujeme ostatní, aby nám dali lásku, aby nám dali přijetí či náklonnost. Jsme sami sebou a stojíme ve svém Středu plně vědomi si své hodnoty. Jsme nezávislí, naplněni láskou, kterou spontánně vyzařujeme a díky ní se stáváme světlem pro sebe i pro druhé. Záříme a nečekáme nic na oplátku… Milujeme lidi takové, jací jsou… s jejich chybami a třeba i zatím ještě malým plamínkem.
Můžeme teď v tomto okamžiku sami sobě říci, že jsme krásní, milující, že jsme úžasní? Pokud ne, pak nejsme v lásce sami k sobě, a díky tomu ani k ostatním. Všichni, bez výjimky děláme chyby a je to vpořádku, protože jsme lidé s oběma polaritami. Tak se nehodnoťme, neškatulkujme a mějme se rádi takoví, jací jsme, protože všichni děláme, co můžeme a čeho jsme schopni. Kritika není nic jiného, než neschopnost vidět světlo toho druhého skrze svůj filtr, svou slepotu k sobě. Je to jako když se na někoho díváme s vadou zraku a říkáme mu, že je rozmazaný. Ale to není on/a rozmazaný/á, my máme jen rozmazané vidění, které je oslabeno naší nesebeláskou, nesebepřijetím vlastních chyb. Zaostřeme zrak do sebe a vnímejme lásku v sobě, Zdroj, kterým jsme a náš pohled bude jasný.
Jakmile se tak stane, jsme celiství, nepotřebujeme někoho, kdo nás doplní. Jsme bytostí, která je vědoma si své hodnoty. Nepotřebujeme se druhým zalíbit ani podřizovat, nekritizujeme, nenapomínáme, nepotřebujeme žebrat o lásku, protože už víme, že sami jsme láskou. Jsme v souznění se sebou samými i ostatními. Pak jsou i naše vztahy postaveny na lásce, respektu bez očekávání i hodnocení druhých. Proč? Protože je vidíme z pohledu lásky, rovnováhy a to je to nejostřejší vidění. Nepotřebujeme potvrzení ani přijímání druhými. Jsme svobodní sami se sebou i s ostatními. Jsme LÁSKA.
copyright © 2015 Iva Radulayová
4.2.2015
———
Zpět